VÝVOJOVÁ STÁDIA DĚTÍ

„Ve chvíli, kdy dítě přijde na svět, je nuceno řešit problémy. Způsob jejich vyřešení významně ovlivňuje celý jeho život.“ – Psychoanalytik Erik H. Erikson, nositel Pulitzerovy ceny a autor teorie osmi životních období, kdy člověk prochází specifickými problémy.

To se má, říkáme si při pohledu do kočárku na spokojeně spícího kojence nebo na batole na pískovišti. Nic nemusí řešit, nemá žádné povinnosti, nic ho netrápí, nikam nechvátá, všichni se kolem něj točí, celý život má před sebou... Z toho je pravda pouze to poslední. Celý život má před sebou, protože sotva přišlo na svět. Všechno ostatní je hodně vzdálené skutečnosti. Významný psychoanalytik Erik H. Erikson, přítel a žák dcery Sigmunda Freuda a Anny Freudové, který zkoumal mimo jiné vliv podmínek působících na člověka v dětství na jeho další vývoj v dospělosti a zabýval se psychosociálním vývojem člověka, přišel s teorií osmi životních období, v nichž se objevují specifické problémy, které je třeba řešit. Problémy se navzájem ovlivňují, prolínají a jejich hranice nejsou zcela ostré. U jednoho člověka může jedna etapa skončit dříve nebo naopak později než u jiného, a přestože někteří psychologové polemizují s Eriksonovým vymezením jednotlivých etap, jeho teorie zůstává v mnoha směrech nepřekonaná a opírá se o ni většina vývojových psychologů.

1. ROK ŽIVOTA: Důvěra vs nedůvěra

První rok života bývá – podle některých nepřesně – označován za kojenecký věk a rovněž bývá považován za jedno z nejdůležitějších období v psychosociálním vývoji vůbec. Erikson ho označil za období receptivní a do kontrastu proti sobě postavil důvěru a nedůvěru. V průběhu prvního roku života se podle něj utváří základní důvěra člověka k jeho okolí, lidem a vůbec ke světu. To je složitý proces, protože kojenec kromě příjemných pocitů, které důvěru posilují, zažívá i četná zklamání – každá bolest, každé nepohodlí, úzkost nebo opuštěnost je pro něj zklamáním z matky a ze světa. Dítě potřebuje cítit bezpečí, potřebuje jistotu, že když začne plakat, někdo k němu přijde a nenechá ho samotného, což v něm posiluje sebevědomí a zároveň se to odráží na jeho sebepojetí. Pocit jistoty a bezpečí je v tomto období dán především uspokojujícím vztahem s matkou, případně s rodiči, a jestliže tento vztah nefunguje tak, jak by měl, matka neuspokojuje emoční potřeby v dostatečné míře, namísto důvěry ke světu se utváří nedůvěra. V životě každého dítěte se objevují oba póly. Všechny děti se dostanou do situace, kdy zažívají strach, protože se probudí samy v pokoji nebo rodiče na zavolání hned nepřijdou. Úloha rodičů spočívá v tom, aby dítě dokázali přesvědčit, že nezmizeli nadobro a že se vždycky vrátí, tedy že v životě svého dítěte zaujímají stabilní místo. Citová deprivace znamená jednoznačné strádání v oblasti emocionálního uspokojování a bývá příčinou mnoha poruch ve vývoji osobnosti, ve vztazích dítěte k jiným lidem i v jeho vztahu k sobě samému. V chování rodičů k dítěti se odráží i jejich hodnocení dítěte a dítě toto hodnocení přejímá.

Dbejte na: Uspokojujte nejenom fyzické potřeby dítěte, ale neopomíjejte ani emoční a psychické. Dítě je v tomto věku závislé na tom, kdo se o něj stará, a protože nemá jiný způsob, jak upoutat jeho pozornost na dálku, pláče. Někteří rodiče tvrdí, že dítě by se nemělo rozmazlovat a že by za ním člověk neměl běžet hned, sotva v postýlce zakňourá. Ale poskytnutím opory především v prvních měsících života ho nerozmazlíte, naopak v něm vybudujete pocit bezpečí a jistotu, že se na vás může spolehnout. Důležitý je častý fyzický kontakt. Pro kojence má značnou stimulační hodnotu a současně potvrzuje bazální pocit bezpečí.

Vyvarujte se: Nejlepší matka je ta, která je spokojená, protože jenom spokojená matka dokáže uspokojovat potřeby svého dítěte bez mrzutostí a bez projevů nechuti. Vyvarujete se tak zbytečných projevů nevole, které dítěti mohou v pozdějším věku způsobit pochybnosti o vlastní identitě.

2. ROK ŽIVOTA: Autonomie vs stud

V tomto období dochází k výraznému rozvoji dětské osobnosti. Erikson ho vztáhl na jeden rok, někteří autoři se kloní k názoru, že druhá fáze trvá po celý batolecí věk, tedy až do konce třetího roku věku. Dítě se stává samostatnějším subjektem, je aktivní a začíná si uvědomovat vlastní existenci i vztah k prostředí, ve kterém žije, a k lidem, s nimiž žije. Erikson nazval batolecí věk obdobím autonomie a do kontrastu postavil stud. Charakteristickým znakem této fáze je osamostatňování a uvolňování se z různých vazeb a expanze do širšího světa, což umožňuje rychlý rozvoj motorických schopností. Batole už nečeká, co mu dají do rukou rodiče, zkouší a hledá samo, samo se začíná rozhodovat, kam se vydá, ale pořád potřebuje vědět, že i když půjde daleko, rodiče na něj budou čekat a že se má kam vrátit. V tomto období se poprvé objevuje pocit studu, protože batole denně během svých osamostatňovacích pokusů zakouší, jak je malé, bezmocné, nešikovné a jak stačí rodičům jeden pohyb a už ho odnášejí zpátky. Tady se také tvoří základy budoucí samostatnosti. Když vývojový úkol dobře zvládne, dítě se v pozdějším věku stane rozhodnějším a samostatnějším a bude méně závislé na názorech a na hodnocení ostatních. Aby se jako batole správně osamostatnilo, musí nejprve získat již popsanou důvěru ke světu.

Dbejte na: Uvolňování vazeb je zákonitý proces, kterému nemůžete zabránit. Dovolte dítěti prozkoumávat a nikdy mu nevyčítejte, že se rozhodlo hrát si s někým jiným, i když jste se pokoušeli zaujmout jeho pozornost vy. Jeho pocit studu v něm tak jenom posílíte. V žádném případě neříkejte, až za vámi přijde: „Ne, předtím jsi nechtěl ty, teď nechci já.“ Vyvarujte se: Nedávejte najevo přespřílišnou starostlivost a nestůjte dítěti stále za zády. Kontrolovat ho samozřejmě musíte, ale dělejte to tak, aby nemělo pocit, že rozhodujete všechno za něj. Neokřikujte ho, ať se zvedne nebo ať tohle nedělá, protože bude špinavé. Umazané tričko se dá vyprat.

3.–5. ROK ŽIVOTA: Iniciativa vs vina

Toto období se nazývá jako předškolní věk (současní autoři ho vymezují rokem třetím až šestým) a Erikson ho označil jako věk iniciativy. Hlavní potřebou předškoláka je aktivita a sebeprosazení jako důsledek této aktivity. Aktivita už neslouží pouze k uvolňování vazeb, jako tomu bylo u batolete, ale je sama cílem. Předškolák si už sám vybírá, co bude dělat, a jeho činnost má nějaké zaměření, není už roztříštěná, ale je systematická, čímž se posouvá na vyšší úroveň a dostává nějaký smysl. Dítě je v tomto věku iniciativní, a protože se rozhoduje více samo, objevují se poprvé také pocity viny, když něco udělá špatně, když se mu něco nepodaří, když selže. Právě pocity viny, jsou-li časté nebo neumí-li s nimi pracovat, ho v iniciativě mohou brzdit. Jak dokáže s pocity viny pracovat, opět závisí na předchozích dvou obdobích a na tom, jak se mu v nich podařilo vývojové úkoly zvládnout. Sebejisté děti se s nimi vyrovnají lépe, nejisté úsilí neboli iniciativu častěji vzdají.

Dbejte na: Podporujte děti v jejich iniciativě. Pomůžete jim tím, že vytvoříte pravidla a řád, ve kterém se budou orientovat, ale zároveň jim dopřejete dostatek prostoru, aby se na pravidlech mohly podílet.

Vyvarujte se: Neshazujte je, když se jim třeba něco nepovede. Odpusťte si pichlavé poznámky, že sourozenec nebo dokonce kamarád ze sousedství by to či ono zvládl lépe. Předškolní děti jsou v citové složce velmi nezralé.

6.–12. ROK ŽIVOTA: Aktivita vs selhání

Základním motivem školního období je potřeba ověřit si svoje schopnosti a možnosti. Potvrzení jejich kvality ve smyslu úspěchu posiluje sebedůvěru dítěte a saturuje jeho potřebu seberealizace. Tímto způsobem zároveň dítě uspokojuje i obecnější potřebu jistoty a bezpečí. Jestliže je v něčem úspěšné, bývá jistější a cítí se bezpečnější, protože si ověřuje, že je schopné určité nároky zvládnout. Pokud se mu ovšem nedaří, zvyšuje se jeho pocit ohrožení a nejistoty. Pro děti mají úspěchy v tomto věkovém období mnohem větší význam, než měly v předchozím období, protože jsou častěji hodnoceny, hodnotí je nejen rodiče, ale také učitelé a na základě toho i jejich vrstevníci ve škole. Lépe si uvědomují následky svých aktivit, a protože přijímají normy společnosti, uvědomují si, že lépe jsou na tom ti, kterým se daří. Nedaří-li se jim, hrozí pocit selhání a je tu riziko, že děti svou snahu vzdají a přijmou pasivně obrannou strategii. Než by něco pokazily nebo než by jim někdo něco zkritizoval, radši se do ničeho nepustí.

To postupně vede k ztrátě sebevědomí, pocitům nedostačivosti a méněcennosti. Bohužel nejde o izolované pocity neúspěchu, ale o obecnější a trvalejší zkušenost, kterou si takové děti zafixují jako součást osobnosti. Dbejte na: Naučte se dítě víc chválit. I když se mu něco nepovede, chvalte ho za snahu a pomozte mu najít takový kroužek nebo předmět, v němž bude vynikat. Zjistěte, co ho baví a co mu jde, a v tom ho podporujte, i kdyby to nekorespondovalo s vašimi plány.

Vyvarujte se: Nadáváním, že dítě je budižkničemu, že je líné, neschopné, dosáhnete jenom toho, že se uzavře ještě víc do sebe a stane se pasivnějším. Nenuťte ho, aby hrálo na klavír nebo fotbal, když nemá talent, jenom proto, že si jeho prostřednictvím plníte svůj sen, protože v něm tak budete podporovat pocit selhání a neschopnosti.

13.–18. ROK ŽIVOTA: Identita vs matení rolí

Pro pubertu a dospívání je podle Eriksona typické hledání vlastní identity, čemuž odporuje matení rolí. Toto období je přechodnou dobou mezi dětstvím a dospělostí, dítě už vlastně není dítětem, ale zároveň není dospělým, a přestože nutně potřebuje zjistit, kam patří, kdo je a kým je, je zmatené, má spoustu pochybností o sobě, svých rodičích, společnosti, kamarádech a tápe. Jeho vztah s rodiči se mění a mění se i jeho vztah s vrstevníky, a to je těžké pro všechny. V době dospívání dochází k mnoha dalším změnám, které zvyšují nejistotu. Dospívajícím se mění tělesné proporce, hlas, narůstá subjektivní význam zevnějšku, ale mění se i postoje a hodnoty či projevy – jsou impulzivnější, vznětlivější, citlivěji reagují na kritiku a podobně. Dospívající má pocit, že ho nikdo nechápe (rodiče především) a vymezuje se vůči nim stylem oblékání, mluvou, odmlouváním nebo svými novými zájmy, které bývají často pouze dočasné.

Dbejte na: Mluvte s nimi a buďte jim nejen rádci, ale i přáteli. Dospívající reagují vznětlivě právě proto, že jsou nejistí a vlivem hormonálních změn citově labilnější, ne proto, že by se z nich stávali „spratci“. Není zas až tak důležité, co říkají, ale proč to říkají – často proto, aby vás šokovali, provokovali a mohli se vůči vám vymezovat, což je podstatné v hledání jejich identity. Nenechte se tedy vyprovokovat. Vyvarujte se: Kritických poznámek na adresu jejich vzhledu nebo jejich přátel. Jestliže jim chcete sdělit, že se vám něco nelíbí, pak v rámci diskuse, ale nikoli jako kritiku. Dospívající bývají také velmi citliví na slova, že nemůžou o světě nic vědět, protože nemají dost zkušeností. Tím jejich pochybnosti nerozptýlíte, ale naopak se budou vůči vám a vašim hodnotám vymezovat ještě víc. Nesnažte se je rovněž vrátit do dětství, kdy jste je měli pod kontrolou, nevydírejte je, ale zároveň nenechte vydírat sebe. ?

ČAS DOSPĚLOSTI

Další tři stadia se týkají rané dospělosti, pro kterou jsou typické důvěrné vztahy proti izolovanosti, střední dospělosti, kterou Erikson označil jako období osobnostního rozvoje a do kontrastu postavil stagnaci, a stáří, kde proti sobě stojí moudrost a beznaděj a zklamání. Jak se podaří vývojové úkoly v dospělosti zvládnout, záleží hodně na tom, jak byly zvládnuty ty předchozí. Eriksonova teorie není důležitá jenom pro psychology, ale je velmi podnětná svou srozumitelností také pro rodiče – pomůže jim pochopit potřeby dětí a zároveň se alespoň částečně orientovat v problémech vlastních. Erik Erikson napsal: „Jako dospělí musíme přijmout zodpovědnost za své skutky i za své chování. Pochopit příčiny znamená posunout se o krok dopředu.“

ZDROJ: https://mladazena.maminka.cz/scripts/detail.php?id=380741, Moje psychologie, 26.9.2008 | Elena Jesenská