PUBERTA JAKO POROD
Nesuďme toho našeho puberťáka podle toho, co říká a jak se chová, protože ani my jsme nebyli jiní a také jsme netušili, co se s námi děje. Puberta je totiž, co se týká hormonálních změn v těle a mozku, právě tak transformativní a náročná, jako porod pro ženu, myslí si Vlastimil Marek.
Dnes už víme, že jak se ke svým dětem chováme a dokonce jak o nich smýšlíme, takové nakonec budou. Děti totiž plní i podvědomá přání rodičů (a pedagogů). Když v nich budeme vidět slušné, chytré a cílevědomé lidi, tak se jimi stanou. Když je budeme neustále (i když to vlastně myslíme dobře) peskovat, napomínat, okřikovat nebo dokonce trestat, vychováme z nich úzkostné a neustále se něčeho obávající dospělé. Dnešní děti to nemají zrovna lehké: jak se shodli osvícenější učitelé (členové spolku Přátelé angažovaného učení), toho, co mnoha dětem dnes brání být sebou samými, je skutečně hodně: „Málo kvalitní komunikace, příliš autoritativní vedení a kritika, manipulace dospělými a málo bezpečí, sociální rozdíly, vyčlenění ekonomicky slabších, spěch a stres, nedostatek kontaktu s přírodou, negativní a manipulativní nátlak médií a reklam, snaha napodobovat vzory, nedostatek citové odezvy a opory, často nevhodná výchova, nadměrně pečující prostředí a přemíra bezpečí, nadměrná očekávání výkonu, manipulace skupinou vrstevníků, stereotypy, zvyky, tradice, společenský úzus (doma, ve škole)…“ Shrnutí? „Mnoho dospívajících je tak dnes nuceno o svůj zdravý vývoj bojovat.“ Řešení? „Potřebují překonatelné překážky a úkoly přiměřené svým schopnostem, ale ne svobodu jednat bez odpovědnosti.“ Jinými slovy, potřebují lásku a hranice.
Jak tedy rozvinout a nepoškodit skryté talenty našich dětí? Ti informovanější rodiče už vědí, že je třeba začít co nejdříve. Už v době těhotenství. Zpívejme svému děťátku, ještě když je v bříšku – říká se, že čím víc času maminka v jiném stavu prozpívá, tím lépe děťátko později prospívá. S novorozencem je na učení ten nejlepší čas, s teenagerem stále ještě není pozdě. Postarat se o výchovu a vzdělání dítěte je naše právo a privilegium. Těhotenství a první roky s dítětem by mohly a měly být každodenním vychutnáváním zázraku života a také léčebnou meditací. Ty nejdůležitější zásady všichni známe, ale většinou nedokážeme dodržet. Především, hrajme si. Ať je to zábava! Pro děti je každé učení zábavou. Co dítě dělá, když si hraje se svými hračkami? Učí se tak o prostoru, prostředí, věcech a sobě samém.
Jakmile jednu hračku zvládne, odhodí ji a hledá další zdroj učení. Pokud ho obklopíme více věcmi nebo nabídneme více aktivit (pozor: nezahltit!), dítě si samo vybere, co ho zajímá. Nevybírejme mu jeho zájmy, nechme ho, ať si zvolí samo. Podporujme ho ve všem, co dělá se zájmem – nemůžeme tušit, na jaké povolání, které dnes možná ani neexistuje, se takto, hrou, připravuje. Zkusme zajistit, aby se hrou mohlo učit celý život! Děti se učí daleko rychleji než my dospělí. Pokud chceme udržet zájem svého dítěte, musíme jednat a myslet jeho rychlostí, tedy velmi rychle. Jakmile začne zlobit, nemá prostě dost stimulů, nebo – což je ještě důležitější – naši pozornost. Jsme totiž pro své dítě tím nepřirozenějším vzorem a učitelem. Ať má bezpočtu dalších učitelů, my rodiče budeme vždycky ti nejdůležitější. Zkusme to brát jako výhodu a naučme své děti jednomu z nejcennějších darů – umění neustále se učit. Děti ovšem nenávidí zkoušky a testy právě tak, jako jsme je nenáviděli kdysi my.
Nezkoušejme je tedy stále, protože jim to může vzít radost z učení. Důvěřujme v jejich schopnosti, nepochybujme o nich a oni nám ve správný čas dokážou, kolik se toho už naučily. Sebevědomí a sebedůvěra dítěte jsou v tomto procesu také velmi důležité. Nebojme se proto dítě kdykoli pochválit a když kritizujeme, pouze konstruktivně. Pamatujme, že do šesti let se utvoří struktura jeho emocí na celý další život. Neustále své dítě také ujišťujme, že udělat chybu je v pořádku. Prohrát nevadí. Prohra či neúspěch jsou důležité indikátory naznačující nutnost nějaké změny. Dítě, které to ví, se nebude bát nových úkolů a nebude se snadno vzdávat.
Udrží si zdravé sebevědomí a sebedůvěru bez ohledu na případné nepříznivé vnější okolnosti. Zatímco i my jsme byli často oběťmi pedagogických i rodičovských mýtů a iluzí, dnes už začínáme tušit a dokonce vědět, co jsme dělali špatně. Zažil jsem řadu rodin s dospívajícími dětmi, kterým rodiče, plně zaměstnaní přes den v práci a potom i odpoledne a večer na stavbě rodinného domu (vždyť to přece děláme pro ty naše děti), nevěnovali dostatečnou pozornost. Dokud byly děti malé, posloužily babičky, ale jakmile se dostavila puberta, nastal chaos. Věčně unavení a nervózní rodiče své potomky trestali za každou maličkost a nakonec se rozvedli. Neměli bychom zapomínat, že kluci jsou jiní než děvčata. A také, že ani dospělý nevydrží soustředěně dávat pozor déle než dvacet minut. Jenže my nutíme děti sedět téměř bez hnutí v omezujících školních lavicích čtyřicet pět minut, a to hned několikrát za sebou. Tak jako se kotě nebo štěně neustálým běháním připravuje na budoucí život kočky nebo psa, tak se děti intuitivně chtějí připravit na náročný život dospěláka – a k tomu především kluci potřebují běhat, hýbat se, skákat, vrtět se, honit. Jenže my jim to často zakazujeme. Dnes víme, že ženské tělo je (na celém povrchu) desetkrát citlivější než tělo mužské.
Kluci v pubertě potřebují jako sůl (velí jim tak miliony let evoluce a života v africké lesostepi) běhat, skákat, do něčeho kopat, prát se – zkrátka sílit kosti a svaly. Když takový kluk-neposeda upadne na schodech, rozhodně ho to nebolí tolik, jak si představuje dozor vykonávající paní učitelka. Chlapci jsou také od přírody méně hovorní, muži pronesou za den asi sedm tisíc slov, ženy zhruba dvacet tisíc. Možná to řadě čtenářů a čtenářek pomůže vyřešit mnoho nevysvětlitelných zvratů a zkratů v chování jich samotných i jejich dětí z minulosti anebo vyhnout se řadě zbrklých reakcí vyprovokovaných jednáním toho našeho puberťáka (té naší puberťačky) v budoucnosti.
Pamatujme, že čím víc naučíme své dítě, tím víc se naučíme o svém dítěti a tím silnější pouto se vytvoří. Nezmeškejme tyto možnosti: čím dříve začneme se svým dítětem pracovat na rozvoji jeho nadání a talentů, tím lepších výsledků docílíme (ale ani v pubertě není pozdě). Nepřekážejme svým dětem a nepromrhejme příležitost pomoci jim objevit dar darů – jejich génia. ?
Zdroj: Moje psychologie, 26.9.2008 | Vlastimil Marek Hudebník