DÍTĚ MÁ PRÁVO NA OBA RODIČE - Týdeník 26.8.2010

Eva Křivánková

Žďár nad Sázavou – Soukromá etopedická poradna Marie Linhartové funguje ve žďárské poliklinice od roku 2007. Za jejími dveřmi našly pomoc desítky dětí i dospělých. „Zabývám se poruchami učení a chování, vztahovými obtížemi, zvládáním krizových situací a změn, kariérovým poradenstvím a diagnostikou, firemním vzděláváním. Radím, lektoruji, konzultuji, trénuji i koučuji.“ vypočítává některá za svých zaměření Linhartová.

Jak jste se dostala ke zřízení poradny?

Začínala jsem jako učitelka na malotřídce, pak jsem pokračovala na druhém stupni, kde jsem byla třídní učitelkou dětí s poruchami chování. Potom jsem se stala okresní metodičkou prevence a specialistkou na poruchy chování  v Pedagogicko-psychologické poradně tady ve Žďáře nad Sázavou. Několik roků jsem pracovala na výchovném ústavu pro chlapce patnáct až devatenáct let. Moje specializace je učitelství, ale také pedagogická psychologie se zaměřením na poruchy chování. Miluji dobrodružství poznávání, ráda spojuji různé úhly pohledu a hledám netradiční řešení, sbírám a propojuji zkušenosti.

Nejčastěji k vám přicházejí děti?

Rodiče, kvůli svým dětem i sami se sebou, partneři, jednotlivci.  Když se hlásí člověk mladší patnácti let, přijde s rodičem. Navštěvují mě klienti všech věkových kategorií.

S jakými problémy děti nejčastěji přicházejí?

Problémy jsou buďto v rodině, nebo kombinace rodina – škola. Časté jsou i problémy mezi vrstevníky, například šikana.

Za kolik sezení jim dokážete pomoci?

Pokud je problém ve vztahu rodina – dítě, tak je sezení o tom, pokusit se něco změnit a vzájemně se na sebe vyladit. V takovém případě většinou stačí jedna až dvě návštěvy. Pokud má klient velké obtíže, tak jde minimálně tři schůzky.

S jakými problémy ve vztahu rodina – dítě se nejčastěji setkáváte?

Někdy, když si jako partneři komunikačně nerozumíme, tak trpí nebo se ztrácí naše rodičovská role, a to je kruté. Někdy zůstávají jenom mámy, a máma může být zlatá, ale jen její péče nestačí. Dítě má právo na oba dva rodiče – stále víc se mi to zdá jako podstata všeho. Jako partneři si nemusíme rozumět, ale jako rodiče musíme fungovat vždycky. Když má dítě problém, tak táta musí být vedle něj a vedle jeho mámy. Setkávám se i s případy, kdy jsou maminky hrozně moc hrdé a říkají „moje děti, zvládnu to sama“, a to tak není. Jsou to „naše děti“ – a to je podstata řešení problému. Tatínkům tím totiž maminky mohou brát nejen děti, ale také pocit zodpovědnosti.

V současnosti se hodně mluví o poruchách učení, hyperaktivitě. Kdy vznikají?

Poruchy učení i hyperaktivita mají řadu příčin, jak dědičných, tak vznikají během dozrávání plodu, nebo pak i v dětství – nedojde k dobrému propojení mozkových hemisfér. Děti trpící dysgrafií si například stěžují, že je bolí psaní. Skutečně bolest cítí, už jenom tím, že křečovitě svírají tužku. Naslouchám dětem a věřím tomu, co mi sdělují. I já hraji fair-play.

A hyperaktivita?

ADHD, neboli děti trpící syndromem hyperaktivity jsou vrozeně nepozorné, neklidné a impulzivní. Třetina z těchto dětí dozraje a není to na nich poznat, třetina se s poruchou naučí žít.  Poslední třetina má problémy celý život. Nejdříve jednají, potom až myslí. Takoví lidé si naberou ohromné půjčky a dostávají se do dluhové pasti. Penězi si třeba kupují zájem druhých. Jednomu z těchto svých klientů vděčím za to, že se nyní zabývám i problematikou finanční gramotnosti.  

Myslíte, že k hyperaktivitě dítěte můžeme nějak přispět, způsobit ji?

Hyperaktivní děti jsou velice inteligentní, ale leckdy chybí srdíčko a emoční inteligence, téměř vždy však sociální dovednosti. Zaujala mě myšlenka ze zahraničí, že možná chyba je v tom, že v předškolním věku hodně rozvíjíme rozumové myšlení a podceňujeme emoce a práci s tělem. Možná bychom měli dětem nabízet znovu osvědčené hry, které se hrávaly dříve. Při práci s mladými rodinami i s rodiči v azylovém domě jsem si osvědčila, že hry například vařila myšička kašičku, míčovou školku, skákání panáka, krvavého dědka a mnoho dalších tyto rodiče možná nikdo neučil, nebo na to už zapomněli.

Je dobře, když rodiče děti drží v izolaci, bojí se je někam pustit?

Dítě v raném věku asi do tří let získává základy sebedůvěry. „Musím se spolehnout na svoji mámu, na svého tátu, a tím získávám důvěru ve svět.“ S nástupem do školy se k rodině přidává další zásadní a velice vlivný člověk, a tím je učitel. Na prvním stupni - co řekne učitel, přes to nejede vlak. Jako rodiče nemůžete dítěti říct, že učitel nemá pravdu. A také učitel musí ctít autoritu rodičů. Takto vytváříme bezpečný svět škola a rodina. Potom ale nastupuje další fáze, to je vliv vrstevníků. Ve vrstevnické skupině poznávám, kdo jsem. Když k tomu nemám možnost, tak jak to poznám?  V takovém případě bych s rodiči řešila, čeho se bojí.

Třeba aby jejich děti někdo nezkazil.

Profesor Matějček říkával: „ Výchova je nejdůležitější do puberty, pokud puberťák začne zlobit, přestaňte s výchovou, předávejte zodpovědnost, komunikujte, vyjednávejte.“ Já dodávám rodičům i učitelům: „Dobrej puberťák má zlobit“. Co to je, když zlobí? Chce zjistit, kde jsou hranice a to, zda jsou jejich autority jisté, pevné a důvěryhodné. Zda vysílají signál – mám tě rád, ale tohle jsou hranice.

A co se může stát těm, kteří hranice dost netestovali?

Také mohou zdravě dospět anebo začnou „zlobit“ jako dospělí. Po letech si doplní roli, protože jim možná některé zážitky chybí.

Na některých projektech spolupracuje s úřadem práce.

Realizovali jsme dva pilotní projekty pro mladé nezaměstnané ve věku patnáct až dvacet  roků. Hodně se diskutuje o tématu ztracené generace. Asi třináct procent dětí mezi patnácti a dvaceti lety je nezaměstnaných. Nemají kvalifikaci, vypadly ze systému. Také jsou děti, které nemají žádnou zkušenost s tím, že jejich rodiče chodí do práce. Tento pilot vidím jako velice důležitý a potvrdili nám to i absolventi těchto kurzů. Pomáháme jim při jejich sebepoznávání a hledání osobního nadání, učíme řadu zásadních dovedností, na základě testů a dotazníků společně hledáme pracovní zařazení a navrhujeme vhodnou rekvalifikaci.

Takže dokážete dětem poradit také s volbou budoucího povolání?

Ano. Přijdou rodiče se svým nejlépe osmákem či deváťákem, otestujeme jejich nadání a specifikujeme oblasti vhodných skupin povolání podle osobnostního typu. Například s nadáním řemeslně technickým, umělecko tvořivým či nadáním vychovávat, vést, řídit, pečovat a tak dále. Podle tohoto už lze najít profesi, která by člověka bavila. S výsledkem se může dítě obrátit na úřad práce, kde mu pomohou zorientovat se ve vhodných středních školách v rámci republiky.

Motivování středoškolských studentů učňovských oborů je váš další projekt ...

Školy si dost často stěžují, že děti jsou nemotivované, a také dost často selhávají.

V čem konkrétně ve škole selhávají?

Někdy neplní režim školy, chodí za školu, ojedinělé není ani hrubě nevhodné chování. Škola má připravit na život. V práci člověk nepřijde jednou, nepřijde dvakrát a skončí. A co potom nedostatky v umění komunikace s nějakou autoritou? Problémem bývá také odborná stránka, často jsou nepřipravení, neví, o čem se mluví, studují nevhodný obor.

Je to proto, že je škola jednoduše nebaví?

Dost často si volí nevhodnou profesi a nemají potřebné návyky. Buď si vyberou, co jim radí rodiče, nebo podle kamarádů. A ono to může fungovat, ale je důležité, aby i dítě vědělo, že na to má nadání a chce to dělat. Když budu nešikovná na ruce a budu studovat něco, kde je důležitá jemná motorika, tak tam budu nešťastná, protože si budu proti těm druhým připadat hloupá. Stejné je to, když nejsem studijní typ a studuji maturitní obor přesto, že jsem manuálně zručná. Vyučím se v oboru, pro který jsem nadaná a často se potom stane, že po vyučení doplním nástavbové studium, maturitu, někdy i vysokou školu. Je důležité, aby si děti vybraly samy a přebraly zodpovědnost za svá rozhodnutí, pak když zjistí, že to byla chyba, tak ji opraví, ale hlavně měly možnost si to vyzkoušet.

V současnosti nabízíte nový kurz Otestuj si své hranice, je určen pro studenty?

Pro vysokoškolské a středoškolské studenty všech zaměření. Kurz je rozdělen do několika oblastí. Je tam sebepoznání – kdo jsem, co chci, kam jdu. Studenti si tam také otestují, jak jsou na tom s flexibilitou, spolehlivostí, přizpůsobivostí, motivovaností k výkonu, vedením lidí, organizací. To všechno dokážu kvalitně a spolehlivě otestovat díky bohatým formám a metodám práce. Dalším z cílů je naučit se komunikovat ve stresu a v konfliktech. Pracuji s metodami zážitkové pedagogiky – připravím vám tady problém, teď v čase ho vyřešte.

Infobox

Etopedie je speciální pedagogická disciplína, která se zabývá rozvojem, výchovou a vzděláváním dětí, mládeže a dospělých, kteří mají poruchu chování.

Zdeněk Matějček byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech – v prostředí psychického strádání. Je známý jako moderní reformátor péče o děti, který zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny.

Kontakt do poradny

Mobil: 607140120

Email: MarieLinhartova@seznam.cz

www.Marielinhartova.webnode.cz