Rodičovský blog

ANIČKA A TONÍK NECHTĚJÍ CHODIT DO ŠKOLKY

Zdálo by se, že jde o ojedinělé příběhy, ale jedná se o starost větší části rodičů.

Anička (fiktivně za děvčata) a Toník (za chlapce) možná už do školky nastoupili, ale po nějaké době naprosto odmítají do školky chodit, mluví o pro ně zásadních situacích ve školce, někdy si smýšlejí vlastní příběhy, aby se svými rodiči „zatřepali“ a nemuseli do školky, následně se někteří komunikaci o školce úplně vyhýbají, v noci neklidně spí, ráno pláčou… dost často to vygraduje tím, že začnou být nemocní. Bolest bříška a hlavičky, teploty, zvracení a průjmy nebo také zácpy, záněty horních cest dýchacích, angíny.

Základní radou pro nás rodiče je – neztratit důvěru dítěte, naslouchat a komunikovat.

A protože je třeba zacílit na několika frontách, dám to na pokračování.

Nejprve bych ráda předeslala, že moje mnohaletá praxe mě utvrdila v tom, že minimálně v devadesáti procentech je třeba při řešení zacílit na prožívání a reakce rodičů (event..prarodičů).

Děti jsou totiž našimi nejvzácnějšími zrcadly a současně učiteli.

Ukazují na naše vztahy, na naše vnitřní prožívání, často se staví do role dospělého – maminko, neboj se, jsem a budu s Tebou. A dost je až tak nezajímá, co říkáme. Ony mají citlivě vyvinuté receptory na naše cítění a prožívání. Takže je moc neošálíme.

Je nutné mít jasno v sobě, jak já mám zpracované první odloučení Aničky a Toníčka od rodiny. Jak já jako rodič tuto změnu prožívám.

Abych mohla dítě pustit do světa v případě, že je se mu do něho chcenechce, pokusím se ho znovu přivinout. Je třeba, abychom měli vybudovanou základní důvěru – mohu důvěřovat rodičům = mohu důvěřovat světu.

A ještě jeden zásadní vývojový úkol se nabízí. Je to touha a přirozenost být aktivní, seberealizovat se při zkoumání světa. Potřeba, aby byla moje dětská aktivita přijímaná a neodmítaná. Asi nejvíce to popíše slovo RADOST, radování se, jiskřička v očích.

Příště něco bližšího k tomu "přivinutí".

 

 

ANIČKA A TONÍK NECHTĚJÍ CHODIT DO ŠKOLKY II

Na začátku odpoutávání je nutný pocit bezpečí a jistoty. Bezpečí a jistota patří do balíčku základních lidských potřeb. O stupni naplnění základních lidských potřeb nemusíme přemýšlet, pokud jde vše jako na drátku. Ovšem pokud se to někde zadrhne, doporučuji zamyslet se nad naplněností potřeb u sebe sama i u milovaného potomka.

Potřebu místa si dovolím osvětlit jako první. Někam patřím, mám svoje místo v srdci rodičů, mám svoje místo u stolu, svoji postel…

U postýlky se zastavím. Při doprovázení dětí ve střídavé péči jsem se utvrdila v tom, jak je tato potřeba důležitá. Toník či Anička zlobili a tak se svými rodiči přišli na poradu. A já jsem se dozvěděla v odpovědi na otázku – Kde máš svoje doma? – Nikde. Přijedu k mamce, spím v pokoji s „polovlastním“ sourozencem. Spím na té posteli, která se vysune z „podpostele“ sourozence a když odjedu, postel se zase zasune. Jsem tam na návštěvě. U táty spím v obýváku na gauči.

Pomyslný zázrak v obratu v chování k lepšímu se stal pořízením vlastní postele (nezasunovací) a vlastního psacího stolu a místa u jídelního stolu.

Mysleme však i na místo u stolu, vlastní židličku ve školce, … cokoli vám intuice na základě této myšlenky o potřebě místa pošle, je správné.

 

Prostor a čas.

V případě, že něco nefunguje v sourozeneckých vztazích, děti se hádají, perou, bojují… přemýšlejme o tom, zda nemají pocit, že „je nemáme rádi“, že preferujeme sourozence. Žárlí na sourozence, dokonce nám řekne, že by se ho nejraději zbavil apod. Z vašeho úhlu pohledu je tato obava přehnaná, nepravdivá a kdoví jaká ještě; to je ale úplně jedno – nezáleží totiž vůbec na našem pocitu, ale na prožívání dítěte). Toto je vcelku častá a rychlá dětská zkratka a taky zbraň.

Rada je jednoduchá, ale geniální ve výsledku. Nastavme první z rituálů – „distribuce trávení společného času“. Pokud to jde, tak v harmonogramu společně tráveného času nastavte chráněné chvilky – 10, 15 minut, kdy maminka tráví čas (a vůbec ne nad povinnostmi a úkoly) pouze s Toníkem a sestra (i když je třeba mladší) nemá nárok je vyrušit (je v tu dobu s taťkou, babičkou…). Chrachvilka je pouze naše chvilka – mluvíme, mazlíme se, jsme na procházce, cokoli, prostě je nám spolu nádherně.

A potom je maminka se sestřičkou a Toník je vůbec neruší – protože ví, že to jejich chrachvilka. Chrachvilky máme také s tatínkem a co víc, chrachvilku si plánují také rodiče.

Vyzkoušejte a ze srdce Vám přeji plno RADOSTných chvilek.

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode