KRÁČEJ BEZE STRACHU

23.06.2015 06:58

Změň se, nebo umřeš! To byla rada, kterou námořník na Gomeře zakončil své vyprávění o tom, jak jej kdesi v Atlantiku nesoulad s vlastní myslí málem zabil – musel změnit své vnitřní nastavení, najít svůj střed a sílu, jinak by po několikadenním zvracení zemřel na dehydrataci. Povídal mi ten příběh, protože jsem tam měla už několik dní horečky, v podvědomí jsem se chystala do nemocnice se zápalem plic – nebyla jsem ochotná v sobě najít to kouzelné tlačítko, kterým lze jakoukoliv ne-moc ve vteřině ukončit a vzít si svou sílu zpět.

Jak jsem si dovolila se na měsíc totálně zastavit a jen koukat na oceán, vyplulo to z podvědomí na povrch, po dlouhém útěku před vlastní bolestí jsem najednou byla paralyzována vším, co mi “ten velký zlý svět” udělal v posledních třech letech poznávání mých vlastních potlačených strachů. Musela jsem v tom průchodu údolím stínů být silná, abych to zvládla. Když procházíme peklem, není dobré zastavovat. Byla jsem silná i v okamžicích, kdy by bylo přirozené být slabá. A to mělo další efekt – když máte hradby, vždycky přitahujete dobyvatele. A že já jich potkala…

Na tu Gomeru jsem dojela to všechno pustit, ale fyzicky jsem to zprvu neustála. Přepálily se mi dráty. Něco ve mně už nechtělo bojovat. Chtělo se to schovat pod peřinu a zůstat tam už napořád. Ten námořník to viděl, zlomenou holku, co nechce najít řešení. Člověk přežije všechno, když v sobě má touhu po životě. A zabije ho cokoliv, když nemá. Trauma vzniká tam, kde člověk podstoupí takový tlak, že se rozpadne jeho integrita, jeho vnitřní odolnost vůči vnějším vlivům. Je to jako když přetáhnete pružinu a ona už se nevrátí do svého přirozeného stavu. Ale to máte jako se smrtí, je to prostě jen bolestivá forma transformace. Nemá smysl tomu odporovat a já jsem si to potřebovala pustit nejdřív z podvědomí do těla, aby se to uvolnilo a navždy odešlo. Byla to součást procesu, v němž mi vesmír láskyplně, něžně a jako milující zdravotní sestřička začal sundavat jednu z mých nejsilnějších a nejdůležitějších ochranných masek – obvaz, na němž bylo spoustu mého potu a krve. Byl se mnou tak srostlý, že jsem ani nemohla vědět, že je to jen obvaz, ale když se začal uvolňovat, rozjela se série mnoha léčivých událostí. Změň se, nebo umřeš! Moje osobní mantra. Změň se, nebo umřeš. Možná by se to mohlo zdát přehnané, ale já jsem se nikdy nespokojila s ničím polovičním. A nežít svoje sny je pro mě to samé jako smrt. A jestliže mi něco brání jít dál, nakonec je touha po životě vždycky to nejcennější, co mám. A tak jako vždy jsem tu sílu našla a do druhého dne se uzdravila.

Ale není to lehké – se změnit. Zbavit se toho, co nám domněle přinášelo pocit bezpečí a jistoty a ocitnout se nazí a zranění před tím světem, který se tak dlouho projevoval tak krutě. Přiznejme si, že ony ty poslední roky byly pro mnohé z nás dost traumatizující. Z toho lidského hlediska. Na některé věci nám duchovno řešení prostě neposkytne, některé souvislosti si můžeme uvědomit jen a jen z toho klasického člověčího pohledu, který by neměl být ignorován, protože jinak ignorujeme svou vlastní citlivost a zranitelnost. Jsme bytosti s velmi komplikovanou psychologií a psychika se dá velmi snadno narušit – zvláště u těch z nás, kteří v dětství neměli dostatek prostoru si vytvořit přirozenou odolnost. Můžeme být silní na duši, ale psychicky rozebraní. Můžeme psychicky být stabilní, ale na duši rozervaní. Duchovní přístup k životu nás učí ty věci přijmout, pochopit, posunout se dál vědomě. Ale my potřebujeme pracovat i s podvědomím, kde se skrývá strach z opakování traumatizujících zkušeností. A pro tohohle malého človíčka v nás není nic úlevnějšího, než na chvíli zahodit Tolleho, Castanedu a všechny ty knížky a videa a říct si – no, v mým životě jsou fakt sračky, fakt že jo a já vůbec nevím, jak se s tím poperu, ale já prostě věřím, že poperu, protože když padnu, vždycky vstanu a je mi pomáháno zpátky na nohy… já vím, že je mi pomáháno a že můj život není plný problémů, nýbrž příležitostí! Ale těžko nám někdo pomůže, když nevyjádříme, že už nemůžeme, že současný styl bytí už je fakt přežitý a že musíme najít nový.

Proč tohle píšu? Protože mi ta moje zranění byla ukázána zcela jinak. Někdo potřebuje, aby mu druzí ukázali duchovní pohled a já ho umím velmi dobře odkrýt, ale já se na to potřebovala podívat z pohledu malé bezbranné Janičky, potřebovala jsem slyšet větu – ty vole, tohle mě se dít, tak bych skončil na psychině s pěnou u pusy. V duchovním hledání už jsme si zvykli, že když máme v sobě nějaký rozpor, přijde negativní zkušenost a my se z ní poučíme. Až se zkušenost vyčerpá, následuje složitý a úporný proces přeprogramovávání reality, tvoříme nové dráhy pro energii. A tak najednou od určitého momentu ta očekávaná rána nepřichází. Aspekt, který ovlivňoval náš život, už neexistuje. Pak se chvíli chováme jako po celý život týrané děti (nebo třeba zvířata), které se v novém prostředí schoulí, kdykoliv někdo v jejich blízkosti zvedne ruku. Čekají ránu a ona nepřichází. Čekají ránu, tělo produkuje extrémní množství adrenalinu, je ve stavu pohotovosti a připravuje se na volbu útok/útěk, ale většinou je to právě ta paralýza, neschopnost reagovat. A rána? Furt nic. A pod tlakem dobra a lásky se najednou z těch neohrožených silných tvorečků stávají nejisté děti, nejistota konečně může vyplout na povrch. Přichází pláč. Do té doby nemohly ukázat ani náznak slabosti, protože svět by je převálcoval. On je ale stejně válcoval, protože pachatel si vždy vybírá oběti, které se neumí bránit. Neví, že se můžou bránit. Dokud je okolnosti nedonutí zařvat jako lev a konečně se dotknout té nekonečné síly uvnitř a pak se věci začnou měnit, pak už nemusí řvát, pak už se automaticky přesouvají do pole bezpečí – a pro mě ten první lví řev byl okamžik, kdy jsem v sebeobraně na jednoho takového pachatele vytáhla nůž a s naprosto ohromující silou hlasu zasyčela, že jestli udělá ještě jeden krok, skončí s kudlou v břiše. Ale než jsem to dokázala, přišla jsem právě o tu svou integritu.

Paradoxně se můžou věci nejdřív ještě dost zhoršit, než se zlepší – léčení totiž vždycky probíhá tím, že se ty věci začnou zhmotňovat a zviditelňovat, proto tohle nebyl pro mě konec, ale spíš začátek velkých zkoušek skrze agresivní muže (ať už pasivní agresivitou, psychickým vydíráním nebo fyzickou), kdy musely popadat i ty zbylé hradby… takové hradby ale nepadají díky těm dobyvatelům, ale je potřeba je rozebrat cihličku po cihličce zevnitř a postupně i přes všechny sračky hledat cestu k životu…

Možná si někdo z vás všiml, že právě vztahy je téma, o kterém nepíšu. Když jsem k sobě loni v prosinci pustila právě tu klasickou psychologii, ukázalo se, že i když stojím na svých odvážných třesoucích se nožičkách a neohroženě si jdu tou svou cestou, je v mém životě mnoho projevů posttraumatického šoku a strachu, ba přímo děsu – vrátit se do běžného života – a to se týká hlavně vztahů. V podstatě jsem si ani nevšimla, že jsem se  obklopila několika lidmi, kterým můžu důvěřovat a že pustit k sobě někoho dalšího je zdlouhavý proces – nicméně kvalita lidí kolem mě se stále zlepšuje, takže je asi vše v naprostém pořádku. Docela začínám chápat, že existují několikaleté programy, které pomáhají lidem s traumatizující zkušeností s integrací. Takže když se vrátím k těm zkouškám skrze vztahy s muži – moje zranění bylo tak velké, že pouhá představa, že bych potkala muže, který by mě nezraňoval, byla děsivá. Zní to paradoxně? Samozřejmě, oběti násilných činů to mívají se sebevědomím v hlavě trošku pomotané. Uvědomila jsem si, že jsem se bála okamžiku, že kdyby mě ten muž třeba pohladil nebo na mě byl jinak hodný, rozbrečela bych se a už bych ten pláč nikdy nedokázala zastavit, tolik tam toho bylo. Jako strach, že sundáte obvaz a vykrvácíte. Takže v následku jedné traumatizující zkušenosti jsem si přitahovala další a další a další a další, protože už jsem nebyla od mužů schopná přijmout “lásku” jinak než násilně. Ani jsem si nevšimla, že moje sebevědomí pro běžný život se nějak vytratilo… ale možná se muselo vytratit, aby udělalo prostor vědomí sebe sama z toho duchovního pohledu. A teď je ten čas, kdy se ty dva pohledy potkávají. A není to vůbec lehký proces, ale je to uzdravování. Takže jsem v posledních týdnech poznala dva úžasné muže, s nimiž jsem se poprvé v životě ucítila bezpečně, jejichž aura mě objala a něžně pohladila. A čím více jsem čekala nebezpečí, tím více je to nebe s péčí. A tak to vyplouvá na povrch a já v návalech brečím a na tom pláči odchází staré, duchové minulosti se rozplývají. Vědomě rozebírám tu hradbu. Je to děsivé, nikdy jsem nezažila nic děsivnějšího. A zároveň je to neskonale krásné. A já vidím, jak celá ta cesta byla do puntíku dokonalá, loučím se s osobností, která mě bezpečně dovedla až sem. Díky bohu za ní. Ale odtud už to zvládnu. Loučím se se svým vnitřním samurajem a dovoluju si být princeznou…

Jít svou cestou a jít bez obranných mechanismů (masek) byla vždycky ta těžší cesta, ale já vím, že máte sílu po ní jít, jako já mám sílu…

Autor článku: Jana Mráčková, An

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz

http://cestacloveka.sk/2015/06/22/zmen-se-nebo-umres-kracej-beze-strachu-aneb-projevy-traumatu/

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode