ANIČKA A TONÍK NECHTĚJÍ CHODIT DO ŠKOLKY

04.02.2016 13:46

Zdálo by se, že jde o ojedinělé příběhy, ale jedná se o starost větší části rodičů.

Anička (fiktivně za děvčata) a Toník (za chlapce) možná už do školky nastoupili, ale po nějaké době naprosto odmítají do školky chodit, mluví o pro ně zásadních situacích ve školce, někdy si smýšlejí vlastní příběhy, aby se svými rodiči „zatřepali“ a nemuseli do školky, následně se někteří komunikaci o školce úplně vyhýbají, v noci neklidně spí, ráno pláčou… dost často to vygraduje tím, že začnou být nemocní. Bolest bříška a hlavičky, teploty, zvracení a průjmy nebo také zácpy, záněty horních cest dýchacích, angíny.

Základní radou pro nás rodiče je – neztratit důvěru dítěte, naslouchat a komunikovat.

A protože je třeba zacílit na několika frontách, dám to na pokračování.

Nejprve bych ráda předeslala, že moje mnohaletá praxe mě utvrdila v tom, že minimálně v devadesáti procentech je třeba při řešení zacílit na prožívání a reakce rodičů (event..prarodičů).

Děti jsou totiž našimi nejvzácnějšími zrcadly a současně učiteli.

Ukazují na naše vztahy, na naše vnitřní prožívání, často se staví do role dospělého – maminko, neboj se, jsem a budu s Tebou. A dost je až tak nezajímá, co říkáme. Ony mají citlivě vyvinuté receptory na naše cítění a prožívání. Takže je moc neošálíme.

Je nutné mít jasno v sobě, jak já mám zpracované první odloučení Aničky a Toníčka od rodiny. Jak já jako rodič tuto změnu prožívám.

Abych mohla dítě pustit do světa v případě, že je se mu do něho chcenechce, pokusím se ho znovu přivinout. Je třeba, abychom měli vybudovanou základní důvěru – mohu důvěřovat rodičům = mohu důvěřovat světu.

A ještě jeden zásadní vývojový úkol se nabízí. Je to touha a přirozenost být aktivní, seberealizovat se při zkoumání světa. Potřeba, aby byla moje dětská aktivita přijímaná a neodmítaná. Asi nejvíce to popíše slovo RADOST, radování se, jiskřička v očích.

 

Anička a Toník nechtějí chodit do školky II

Na začátku odpoutávání je nutný pocit bezpečí a jistoty. Bezpečí a jistota patří do balíčku základních lidských potřeb. O stupni naplnění základních lidských potřeb nemusíme přemýšlet, pokud jde vše jako na drátku. Ovšem pokud se to někde zadrhne, doporučuji zamyslet se nad naplněností potřeb u sebe sama i u milovaného potomka.

Potřebu místa si dovolím osvětlit jako první. Někam patřím, mám svoje místo v srdci rodičů, mám svoje místo u stolu, svoji postel…

U postýlky se zastavím. Při doprovázení dětí ve střídavé péči jsem se utvrdila v tom, jak je tato potřeba důležitá. Děti zlobily a tak se svými rodiči přišli na poradu. A já jsem se dozvěděla v odpovědi na otázku – Kde máš svoje doma? – Nikde. Přijedu k mamce, spím v pokoji s „polovlastním“ sourozencem. Spím na té posteli, která se vysune z „podpostele“ sourozence a když odjedu, postel se zase zasune, jsem tam návštěva. U táty spím v obýváku na gauči. Pomyslný zázrak v obratu v chování k lepšímu se stal vybavením vlastní postelí (nezasunovací) a vlastního psacího stolu.

Mysleme však i na místo u stolu, vlastní židličku ve školce, … cokoli vám intuice na základě této myšlenky místa pošle, je správné.

Prostor a čas.

V případě, že něco nefunguje v sourozeneckých vztazích, děti se hádají, perou, bojují… přemýšlejme o tom, zda nemají pocit, že „je nemáme rádi“ – to je častá a rychlá dětská zkratka a taky zbraň. Zda nežárlí (z vašeho pohledu právem či neprávem, což je ale úplně jedno – nezáleží totiž vůbec na našem pocitu, ale na prožívání dítěte) na sourozence. Že si dovede vynutit více naší pozornosti, času, zájmu.   

Rada je jednoduchá, ale geniální ve výsledku. Nastavme první z rituálů – „distribuce trávení společného času“. Pokud to jde, tak v harmonogramu společného odpoledne a večera nastavte diamantové chvilky – 10, 15 minut, kdy maminka tráví čas (a vůbec ne nad povinnostmi a úkoly) pouze s Toníkem a brácha (i když je třeba mladší) nemá nárok je vyrušit (je s taťkou, babičkou…). Je to pouze naše chvilka – mluvíme, mazlíme se, jsme na procházce, cokoli, prostě je nám spolu nádherně.

A potom je maminka s bráchou a Toník je vůbec neruší – je to jejich diamantová chvilka. Diamantové (tj. párové) chvilky máme také s tatínkem a co víc, diamantovou chvilku drží také rodiče.

 

Anička a Toník nechtějí chodit do školky III

Další ze základních lidských potřeb je potřeba péče, všímání si. Péče o fyzickou a psychickou pohodu v rodině. Je důležité, čím dítě krmíme. Děti s hyperaktivním syndromem, neklidné, nepozorné a impulzivní je třeba krmit potravou s obsahem vitamínu D, vápníku a hořčíku (v dobrém poměru je Dologram), dopřát jim dostatek vody – ať na pití, tak plavání v bazénu, dostatek luštěnin – vitamíny B, zeleniny a ovoce. Zásadní pozor na zvýšený přísun cukru, sladké nápoje, potraviny s obsahem chemických látek – různá éčka apod. Je dobré dodržovat časový režim v přijímání potravy, vnímat posezení u stolu jako společenskou příležitost pobýt spolu. Dbát na vhodné oblečení vzhledem k počasí, oblékat dítě v barvách – barva nás podprahově také ovlivňuje. MUDr. Moučková doporučuje zazpívat alespoň 10 písniček denně – děti milují říkanky a písničky, doporučení paní doktorky plně podporuji. Je dobré nastavit pravidelný rytmus usínání a ranního vstávání, režimových věcí v průběhu dne.

Psychická pohoda je plná lásky a radosti. Dítě potřebuje objevovat svět, potřebuje být respektováno a naučit se respektovat druhé a jejich potřeby. Záleží na náladě interagujících – rodiče a dítěte, někdy toho má plné kecky maminka, jindy není naladěno děťátko, pokud nejsme všichni OK, netrváme na příkazech, ale snažíme se situaci zvládnout bez silného emočního zápisu – bez toho, kdo z koho. Termínům výchova, nevýchova, doprovázení, rozvíjení, respektování a například úctě a pochopení či umění tvořit dohody, bych se chtěla věnovat ve webináři, který právě připravuji. Velice důležité je od narození si všímat projevů svého dítěte, všímat si jeho jedinečnosti a osobního nadání, vytvořit podmínky pro pohybový rozvoj, dovolit mu zdolávat výzvy v bezpečném prostředí. Dávat mu dobrý příklad v řešení krizových situacích, ve vzájemném porozumění v rodině startovat hodnotový systém a radostnou tvořivost.

https://www.youtube.com/watch?v=CQ0xJ9BtfeQ

 

Anička a Toník nechtějí chodit do školky IV

Podpora a naše očekávání jsou dalším ze základních pilířů naplňování základní lidské potřeby. Podpora, rozvíjení tvořivosti a nabízení příležitostí pro rozvoj osobního nadání, poznávání světa, důvěra ve schopnosti dítěte, v dítě samé…, a také důvěra v sebe samé jako vychovatele.

http://spotter.tv/www/868031-nepodcenujte-schopnost-deti.htm#!

Naše očekávání má zásadní význam, to, co očekáváme má vysokou pravděpodobnost v tom, že se to stane. Když v sobě nemám jistotu, že přechod dítěte do školky je správný a žádoucí, bude mít pravděpodobně dítě problém s docházkou do školky. Souvisí to velice úzce s naší sebedůvěrou i důvěrou v dítě samé. Když si budu myslet, že to dítě nedokáže, tak je vysoká pravděpodobnost, že se o to buď ani nepokusí, nebo opravdu selže.  

Je neskutečně důležité volit slova. Slovo může pohladit i ublížit. Slovo může podpořit. Dítě potřebuje porozumět a vyhovět oběma rodičům, naplnit očekávání. A potom také očekávání pedagogů.

 

Anička a Toník nechtějí chodit do školky V

Děti potřebují hranice. Uvnitř vydefinovaných hranic je bezpečno. Přirozeností dítěte je hranice zkoušet a tím zkoušet i nás a naši kongruenci – tj., že jednáme v souladu s naším sebepojetím, že konáme v souladu s naším přesvědčením. Je třeba udržet na uzdě naše emoce, když nás ovládnou emoce, rozum jde stranou, stáváme se nečitelnými…

Pokud nás děti zkouší = zdravě dospívají. Musí však cítit, že je stále stejně milujeme, ale nesouhlasíme (nedovolíme) toto chování. Mám Tě ráda, ale tohle…..ne! Mnoho dětí však neví, jak by situaci mohlo řešit jinak. Proto potřebuje arzenál možných žádoucích řešení.

 

Závěrem

Situace, které se nám opakují nebo se nám jeví náročnými jsou naším učebním materiálem ke zvládnutí. Pokud mají Vaše děti či vnoučátka obtížný počátek školní docházky, udělejte nejprve svoji sebereflexi, udělejte inventuru v plnění základních lidských potřeb a hlavně k sobě dítě přiviňte, obnovte vzájemnou důvěru a věnujte si více společných chvil.

Abych mohla důvěřovat okolnímu světu, musím mít důvěru svých rodičů a ve své rodiče. Vědět, že mi naslouchají a společně jistě najdeme řešení v tom, co je třeba pro věc udělat.

Tak snad to je srozumitelná ukázka vhledu do duše školkáčka.

Všechno má svou chvíli a všechno má svůj čas.

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode